sobota 16. května 2015

O mých běžeckých začátcích aneb jak jsem se stala živoucím důkazem, že všechno je možné. Stačí, když vám nedojde, do čeho vlastně jdete ;). 


Když jsem loni v létě odjela do Německa na 6 týdenní stáž, byla jsem v mentálním rozpoložení, kdy už jsem tak nějak (říkejme tomu třeba šestý smysl), tušila, že sport a obecně pohyb nemusí být ta nejhorší věc pod sluncem. Pořád to ale byl víceméně jen koncept a nemohu tvrdit, že bych nějak intenzivně pracovala na jeho ověření.

V souvislosti s Německem jsem si vybrala svou dávku zázraků asi tak na 10 let dopředu. Prvním bylo to, že mě vůbec přijali, druhým pak ta nejbáječnější spolubydlící na světě. Byla z Polska, jmenovala se taky Karolína (zakrátko se pro nás vžilo souhrnné anglické označení Karolínas), neustále pozitivně naladěná a také sportovkyně, která se v Taekwondu nominovala na olympiádu. Karolína mi hned první den řekla, že ráda každé ráno běhá a jestli se nechci přidat. Já jsem si v tu chvíli matně vybavila, že jsem kdysi možná před lety někam běžela, a že to bylo tenkrát celkem fajn, a tak jsem nadšeně souhlasila…

Relativně pěkná fotka Maintzu. Z návštěvy města plyne ponaučení, že vybombardování městům nesvědčí.

Nijak jsem se netajila tím, že jsem naprostý začátečník, a Karo tedy navrhla, že první den poběžíme jen 20 minut a pak to můžeme co týden zvedat třeba o 5. Nevím jestli to byl dobrý počáteční plán a necítím se dvakrát fundovaná dávat rady, jak začít běhat – moje první doporučení by se ale podstatně lišilo od toho co říkají všechny chytré články. V těch se zpravidla dočtete, že si nejprve máte koupit kvalitní boty. Já bych začala jinak – prostě vyběhněte :). Netvrdím, že je ideální běhat v x let starých teniskách s odlepenou podrážkou (jako já, dnes už ovšem běhám v nových botech s odlepenou podrážkou ;) ). Ale podle mě by měl člověk nejdřív zjistit, jestli u toho vydrží, a pak až investovat :).

Vzpomínání mě patřičně roztesknilo a tak si neodpustím fotku s Karolek a dalšími kamarády z Německa. Fotograf naštěstí bral ohled na to, že pravá je moje dobrá strana.


Vraťme se ale k onomu vyběhnutí, dokud to ještě někdo čte. Trvalo to přesně 30 vteřin, než jsem zjistila, že na to nemám a nedokážu vyběhnout první kopeček (se sklonem asi tak 5°). Chtěla jsem to vysvětlit olympijské spolubydlící, ovšem ta už v tu chvíli nabrala náskok snad 100 metrů, čímž jsem se dostala do prekérní situace, kdy abych jí mohla říct, že to vzdávám, bych ji musela nejdřív doběhnout. A tak mi nezbylo než běžet dál. Byla jsem přesvědčená, že uběhnout těch 20 minut je ta nejtěžší věc na světě. (V tu chvíli jsem samozřejmě ještě nevěděla, jaká výzva bude sejít další den ze schodů :D ). Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo doběhnout (podstatně později a podstatně kratší trasu než běžela kamarádka) a dostavil se naprosto nečekaný efekt. Cítila jsem se skvěle (och kdybych jen v tu chvíli tušila, jaký bude zítřek den! :D ), kombinace endorfinů a pocitu hrdosti, že jsem se šnečím tempem 20 minut plazila vytvořily zázračný koktejl a snad i díky němu běhám dodnes :) .


Když už jsem otevřela tu složku, nemůžu si odpustit ještě jednu fotku ;)


Musím přiznat, že nakonec jsme se Karo za těch 6 týdnů ráno běžely jen 4x. Plus k tomu každá párkrát sama odpoledne. Zakrátko totiž nastal koloběh návratů z institutu v 10 večer a dalo by se říct, že jsme  nechodily spát úplně nejdřív, protože alkohol, stolní hry, tancování, alkohol, koukání na horory studentský život. (Ale vážně, jsem asi jediný Čech co musel jet do Německa, aby se naučil pít pivo, pěkně mě kolegové zkazili! :D ).
Po záříjovém návratu domů jsem ale nadále běhala a vytyčila si cíl: 10 kilometrový We Run Prague, konající se v srpnu. A protože umím být hrozně umanutá, myšlenka na závod mě držela v pohybu i když tělo křičelo, že už se ani nehne :). Přípravu jsem začala na 4 kilometrech, později přidala ještě dva. Přes zimu jsem běhala doma na trenažeru, abych udržovala kondici. A momentálně jsem na pomalých 8 :).

Takže samozřejmě…


--> dnes jsem zjistila, že závod We Run Prague se přestal konat:D, žádné tričko pro Káju :(. Pokud by někdo měl typ na závod v Praze okolo 10 km, ideálně v září, udělal by mi velkou radost! ;)

8 komentářů:

  1. Stáž a celé Německo ti strašně závidím, i to, že jsi našla tak skvělou spolubydlící :)
    Pro mne však běh asi nikdy nebude více, než jen otrava života :D Ráda sportuji, ale běh prostě ne ne ne :D
    Lumiere of Fashion

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. chápu, já se zas osypu kdykoliv vidím jakýkoliv míč.. :D

      Vymazat
  2. Úplně jsi mi připomněla moje vlastní běžecké začátky. Taky jsem nemohla po 30 minutách běhu druhý den ani sejít ze schodů :)) No chce to vydržet a běhat pravidelně, pak se výkon hrozně rychle zlepšuje.. K těm 10 km, zkus mrknout na Birell Běh v září :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. díky za typ, jdu googlit Birell Běh! :)

      Vymazat
  3. taky bych chtlěa mít své běžecké začátky, ale ta lenost :D

    PS: U mě na blogu právě probíhá GIVEAWAY!:)
    Budu moc ráda, když se zapojíš.
    http://www.lovies47.cz/2015/04/giveaway-03.html

    OdpovědětVymazat
  4. Šikulka !
    http://dreammorebabe.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  5. Konečně jsem šla taky běhat :D

    OdpovědětVymazat