Sicílie čtená poprvé (Katánie a údolí řeky Ciane + Návod jak se zachránit před lávou, pokud ovšem máte k dispozici hrobku svaté Agáty)

Shoutout tohoto týdne jednoznačně patří Káji sestře. Rodinná dovolená byla totiž plánovaná na květen, kdy jsem se nemohla zúčastnit kvůli státnicím. Díky chabému prospěchu mé sestry v matematice ale odjezd v průběhu školního roku nepřipadal do úvahy, dovolená se musela přebookovat na červenec a já se tak octla na Sicílii.

Let´s hear it for Betty!

Bydleli jsme v Katánii. Mezi historiky nepanuje shoda, jestli název města znamená hrbolatá země anebo ostrý nůž na stahování kůže. Hned druhá věta v průvodci o Katánii zní, že jde o málo opěvované město. Text pokračuje popisem, že jde o město hlučné, chaotické, ošumělé a obklopené šerednou zástavbou. Skutečně nejde o místo, které by si hrálo na malebnost a je to asi nejšpinavější město jaké jsem kdy viděla (a to do toho počítám i Smíchov). Ale na druhou stranu Katánii nahrává přítomnost letiště, blízkost podstatně hezčích míst, výhled na Etnu a koneckonců i ty pláže :). 

Snažila jsem se fotit, ale měla jsem na to k dispozici pouze tablet s přesvícenou obrazovkou, takže jsem v 90% případů vůbec neviděla co zabírám. Důkazem budiž, že jsem si jednou vůbec nevšimla, že jsem se překlikla a fotím v módu kaleidoskop…

Jak jsem rychlá? Nejsem.

Po delší době probouzím blog ze spánku. Vrátila jsem se z "cestovní" části letošního léta a pozvolna se zabydlela v pracovní části, která ovšem taky není k zahození :). A tak trávím dny v laboratoři, kde kromě pipetování trávím čas velebením klimatizace (kterou mimochodem kolega pravidelně nastavuje na 25 stupňů, protože četl, že je to nejlepší teplota na to, aby člověk chodil nahý a pořád se nevzdává naděje, že se tím někdo začne řídit :D) a večer se pomalu rozhýbávám poté, co mě studijní povinnosti načas donutily ke "kancelářskému způsobu života" ale i po spíše poznávací dovolené a tak. Hrozně si užívám, že mám zase čas na pohyb, ale i se ve mě probudila nějaká soudnost, že bych to neměla úplně přestřelit. A tak zatím chodím občas běhat a pár večerů v týdnu si užívám na koupališti. 

Z ospalého poklidného prázdninového tempa mě ale probrala reklama, která na mě vyskočila na facebooku, aby mě vyzvala k uběhnutí mé nejrychlejší míle na závodě konajícím se 30. srpna v rámci Nike Speed Weeku. A tak myšlenky na to, jak krásně vypadá les při západu slunce musely chtě nechtě ustoupit tomu, že chci být dobrá.

Napsala jsem tedy Simče, že jdeme běžet svojí nejrychlejší míli. Odpověděla mi pár ošklivých věcí. Pak, že se tedy taky přihlásila. A ještě nějaké ošklivé věci. Simča totiž umí hodně dobře skrývat, jakou má vlastně z těch mých nápadů ve skutečnosti radost ;).

fotka je normálně ukradená facebooku, poněvadž já jsem hrozně amorální: https://www.facebook.com/groups/praguerunners/?fref=ts