Karol Kája

Sicílie čtená poprvé (Katánie a údolí řeky Ciane + Návod jak se zachránit před lávou, pokud ovšem máte k dispozici hrobku svaté Agáty)

Shoutout tohoto týdne jednoznačně patří Káji sestře. Rodinná dovolená byla totiž plánovaná na květen, kdy jsem se nemohla zúčastnit kvůli státnicím. Díky chabému prospěchu mé sestry v matematice ale odjezd v průběhu školního roku nepřipadal do úvahy, dovolená se musela přebookovat na červenec a já se tak octla na Sicílii.

Let´s hear it for Betty!

Bydleli jsme v Katánii. Mezi historiky nepanuje shoda, jestli název města znamená hrbolatá země anebo ostrý nůž na stahování kůže. Hned druhá věta v průvodci o Katánii zní, že jde o málo opěvované město. Text pokračuje popisem, že jde o město hlučné, chaotické, ošumělé a obklopené šerednou zástavbou. Skutečně nejde o místo, které by si hrálo na malebnost a je to asi nejšpinavější město jaké jsem kdy viděla (a to do toho počítám i Smíchov). Ale na druhou stranu Katánii nahrává přítomnost letiště, blízkost podstatně hezčích míst, výhled na Etnu a koneckonců i ty pláže :). 

Snažila jsem se fotit, ale měla jsem na to k dispozici pouze tablet s přesvícenou obrazovkou, takže jsem v 90% případů vůbec neviděla co zabírám. Důkazem budiž, že jsem si jednou vůbec nevšimla, že jsem se překlikla a fotím v módu kaleidoskop…

Náměstí patří mezi jedno z nejhezčích míst Katánie. V kostele je pochována svatá Agáta, která zde byla i umučena. Trochu mě zarazilo, že podle všech vyobrazení to byla (v Itálii nezvyklá) modrooká blondýna. („Vidíš, tohle tu dělají blondýnám“, šeptá mi sestra, zatímco tatínek procítěně předčítá z průvodce o jejích posledních hodinách). Nakonec jim ale Agáta ještě přišla vhod – při jedné z erupcí Etny, kdy se láva nezadržitelně hrnula na město, vytáhli pohotoví obyvatelé města Agátinu hrobku lávě do cesty. Proud lávy se před hrobkou rozdělil a město bylo zachráněno!

Hádám, že taková obrana před lávou hodí, zvláště pak, když máte tendenci neustále stavět pod sopkou. Historie Katánie je skutečně bohatá, ale připadá mi, že trochu uměle nabohacená tím, že místní po každé sopečné erupci a po každém velkém zemětřesení postavili znovu město tam, kde se jim už x-krát zbortilo.

Další ochranu poskytuje symbol města, socha slona, kterého průvodce popisuje jako přitroublého. Když sochař, který měl za úkol sochu vyhotovit, předal slona městu, propukly nepokoje a protesty obyvatel. Lidem se nelíbilo, že slonovi chybí, ehm, jeho sloní chlouba a považovali to za urážku obyvatel Katánie z neplodnosti. Sochař tak musel sochu ještě trochu poupravit.

Jedna z posledních připomínek, že zde stávalo římské město. Pozůstatky amfiteátru (ano, s Koloseem se nedá srovnávat) jsou už ale obklopeny činžáky. Stejně jako snad všechny starší stavby byl amfiteátr postaven z lávových kamenů. A ano, připadala jsem si jako hlupák, když mi konečně došlo, proč ty kameny nejsou červené...

A pozůstatky lázní.

Rodina obdivuje bránu. Brána není hezká.

Když se ale člověk snaží i v zaprášeném městě plném rozpadajících se domů se dají najít takové uličky, jaké si představuju, když se řekně "Itálie".

Údolí řeky Ciane

Do přírodní rezervace poblíž Syrakus jsme se vydali nalákáni popisem lodního výletu proti proudu bájné řeky Ciane, který sliboval pramen prýštící z místa, kde plakala nymfa Kyané, rozvaliny chrámu z 6. století a také jediné místo mimo severní Afriky, kde ve volné přírodě roste šáchor papírodárný.
Roste.
A jak roste.
Všude. Ale úplně všude. 
Řekněme, že tím by žádná loď neprojela :D.

Cesta s výhledem na řeku.

Most přes řeku šáchor.

Uklidňující pohled do zelené džungle místy nepříjemně narušovaly zbytky vody.

Musím se přiznat! Jsme srabi. Nedošli jsme ani k prameni, ani k rozvalinám, vyděsili nás ovčáčtí psi, kteří hlídali stádo ovcí a hrozně na nás štěkali...